TO JSOU SEDLČANY

 

 

V listopadu spatřila světlo světa kniha To jsou Sedlčany, která má podtitul Průvodce po Sedlčanech pro dětičky a jejich pejsky, a vytvořili ji děti a učitelé ze ZUŠ Sedlčany. Příběh malého Mirečka a jeho pejska Zelíčka se inspiroval dětstvím světoznámého malíře Miroslava Šaška, který v Sedlčanech nějakou dobu jako malý žil a chodil do školy. Po nějaké době se odstěhoval do Prahy a studoval architekturu. V dospělosti žil v zahraničí, maloval obrazy, kreslil pro noviny a časopisy. Nejznámější jsou jeho knihy z řady This is..., ve kterých svými obrázky i textem provádí děti po velkých městech celého světa,např. po Londýně, New Yorku, Edinburghu a dalších.
Kniha je plná nádherných obrázků dětí ze sedlčanské ZUŠ, které jsou vtipně poskládané a doprovázené  krásnými texty.
Je sobota dopoledne. Silvestrovský dopolední klid před dlouhou divokou nocí. Listuji knihou To jsou Sedlčany a přemýšlím o tomhle městě. Co pro mě znamenají Sedlčany? Pro mě? S přestávkami tady žiji od narození. Nádražní ulici, kde jsem bydlela, znám dokonale. Možná bych i věděla, kde jaký škrábanec má zábradlí u mostu přes potok Mastník. Vlastně to asi ne. Odvolávám. Zábradlí určitě za posledních 30 let natírali. Jsem už opravdu ve věku, kdy vzpomínám, jak a kudy vedla moje cesta do školy? Asi jo.
Kdyby mi tehdy někdo řekl, že na ty každodenní povinné cesty do školy budu vzpomínat s nostalgií a že si možná i někdy budu přát je zažít znovu, asi bych se mu vysmála. Každé ráno, tolik let. Po cestě ulicí se na mě postupně nabalovali další školou povinní z ostatních ulic a ti, co přijížděli vlakem nebo autobusem z okolních vesnic. V zimě zabalení v šálách a s omrzlými nosy a tvářemi jsme schválně skákali do sněhových závějí a do školy dorazili totálně promáčení. Na jaře ráno v mikinách, odpoledne zpátky už jen v tričku a ty cesty ze školy se tak táhly, vždycky bylo nutné ještě něco důležitého probrat a nebylo kam spěchat. A v červnu, když už byly ty nekonečné dva měsíce prázdnin hodně blízko a horko bylo už od rána, to byl teprve pocit, co?
Sedlčany. Když se blížila moje maturita, těšila jsem se, jak z téhle „díry" konečně vypadnu. Z díry, která je od Prahy sice pouhou hodinu cesty autem, ale život je tu tak nudný a trapný. Co tady? Typické maloměsto, lidé se všichni znají, žádná anonymita, žádné „velké" možnosti, jen pomluvy a nuda. V žádném případě jsem si nedovedla představit svůj zbytek života v Sedlčanech.
Vypadla jsem. Praha, Londýn, Milano, New York, Dubaj, Toronto, Montreal...krása, poznání, ale hodně volných chvil jsem stejně trávila v Sedlčanech.
Uplynul nějaký čas. Já jsem si uvědomila, kam patřím, a vůbec mě to nepřekvapilo. Naopak mi to začalo všechno do sebe pěkně zapadat.
A mě teď najednou strašně baví, že moje děti chodí do školy s dětmi mých bývalých spolužáků a že i někteří učitelé, kteří učili nás, stále učí. Najednou mě baví i to, že se tady lidé znají, že tu není žádná anonymita. Baví mě projít městem a pozdravit se skoro s každým druhým člověkem, protože se prostě známe. A baví mě to, že děti chodí se školou nebo družinou na stejná místa jako my kdysi a že v místním kulturním domě na divadelním představení koukají nahoru a snaží se spočítat ty žárovky na vysokém stropě, protože já to taky dělala. Vždycky. A nikdy se mi nepodařilo je spočítat.
A tak dál o klidném silvestrovském dopoledni listuji v knize To jsou Sedlčany a připomínám si všechna ta místa, jako je sedlčanská přehrada, která bývala každý rok v prosinci a lednu plná místních bruslařů i krasobruslařů :) Vzpomínám na ten plácek u hvězdárny na Cihelném vrchu, kam vyráželo skoro celé město vždy 30.dubna pálit čarodějnice, a na ty dobrodružné cesty zpět ve tmě přes les. Na ty se nedá zapomenout, ani kdybych chtěla. Myslím na sáňkování na Šiberáku, na pohádkový les na Červeném Hrádku, na staré hřiště i hřiště za školou, kotlinu, koupaliště za městem. Ty pocity spojené s každým tím místem v Sedlčanech jsou jiné než pocity spojené s jinými místy na světě. Jsou tak nějak hlubší, víc zaryté.
Jsem šťastná i za to, že moje milovaná polovička pochází ze Sedlčan, že máme různé vzpomínky,i když z jiných let :), ale na ta stejná místa a že teď žijeme tady a jsme denně nablízku našim rodičům.
Jasně, ten starý obchodní dům na náměstí není zrovna ok a bazén nebo aspoň nové koupaliště by se hodilo. Ale to není podstatné. A lidi by se mohli víc usmívat, ale to musí začít každý sám u sebe.
Dál listuji knihou To jsou Sedlčany a slibuji si, že letos udělám více procházek po městě a okolí. Těším se na to. Sedlčany. Sem patřím.

P.K.
10. 1. 2017